Končí opravdový život ve čtyřiceti?

Před pár měsíci mi bylo čtyřicet. (To by ještě nebylo tak hrozné). Jsem žena. (Tak to už je tragédie).

No ještě, že mám chlapa. Co si tak pamatuji ze seznamek, tak o čtyřicetileté ženy měli zájem jen šedesátnici a starší. (To už snad raději doklepat to celé o samotě).

Čtyřicítka je pro ženy strašné číslo, protože se začínají bát stárnutí, tedy hlavně ty krásné. Mně se to naštěstí moc netýká, protože muži po mně nikdy nešíleli. Vždycky jsem měla daleko do krasavic z obálek časopisů, i když to vlastně všechny ženy, včetně modelek samotných. Čtyřicítka je prý také věk bilancování. Člověk začne přemýšlet, co se mu v životě povedlo, a co nepovedlo, a deprese je tady. Žádný div, nejšťastnější lidé přemýšlí buď jenom trochu anebo vůbec. Ano, já jsem také v životě nic nedokázala. Nejsem milionářka, ani manažerka, nejsem ničí šéfka, zástupkyně šéfa, a dokonce ani zástupkyně zástupce šéfa... (Z toho si můžete udělat celkem jasnou představu o výši mého platu). No a spisovatelka ze mě taky nebude, protože mému humoru nikdo nerozumí. Tedy nikdo kromě mě. Na druhou stranu to pořád znamená, že mám jednoho fanouška. Vlastně se teď cítím jako Mr.Bean, když si psal vánoční pohledy a pak z nich byl dojatý. No co, štěstí je prostě štěstí, a je jenom jedno. A navíc v dnešní době se individualismus nosí, vždyť i ta hezká holka z Harryho Pottera říká, jak je krásné mít vztah sám se sebou.

Ale pokud úspěch přece jen znamená mít víc než jenom jednoho fanouška, tak prostě budu muset ještě něco vymyslet. Něco velkého... Třeba jako ta žena, jistá Jenna Mayers Karvunidinis, co se proslavila nápadem slavit pohlaví nenarozeného dítěte. Pro ty, co o tom náhodou neslyšeli: gynekolog po zaplacení určité částky dá tajně do obálky zjištěné pohlaví dítěte. Podívají se do ní jen ti, co připravují oslavu, aby nachystali buď růžové nebo modré konfety a upekli uvnitř sladce růžový či šmoulově modrý dort obarvený chutným azobarvivem E133 z uhelného dehtu. A rodiče pak až na oslavě zjisti, jestli budou mít chlapce nebo holčičku. Klobouk dolů, skvělý nápad. Samozřejmě tyto oslavy jdou pořádat pouze v západním světě. V mnoha nejmenovaných zemích by polovina oslav skončila předčasně a změnila se ve skupinové truchlení. Na příkladě této důvtipné ženy se ale také ukazuje, že Bůh je nejenom sadista (chudých je přece jen o trochu víc než bohatých), ale že má také velmi osobitý smysl pro humor. Když pomineme fakt, že paní Mayersová Karvunidisová (ať žije česká gramatika) má tři dcery, a jejímu muži růžový krém či marmeláda potřetí za sebou možná už trochu zhořkly, je tady ještě něco. Nejstarší dcera paní M.K., tedy dívka, u které to všechno začalo, a s velkou pompou se slavil fakt, že se narodí holčička, vlastně holčička vůbec není, protože se cítí byt chlapcem... A tak i samotná autorka svůj nápad nakonec zavrhla s tím, že jde o "škatulkování", a jen útrpně sleduje, kolika milionům (zpátečnických) lidi se její nápad stále líbí.

To všechno znamená, že i když třeba vymyslíte něco super nového a originálního, změní se svět kolem vás, a pak toho můžete i litovat. Proto já raději nic vymýšlet nebudu, smířím se se svou čtyřicítkou a jen se budu snažit žít podle motta jednoho literárního hrdiny: 'If you got nothing to do, make someone happy'. A půjdu zaplatit účty.